Dějiny kyjovského kroje
Kroj jihokyjovský
V některých moravských a slovenských krojích přetrvaly pozůstatky starobylého oblečení a lze jimi doložit vývoj lidového oděvu. Moravské Slovácko je nepřeberná pokladnice. Ze vzoru kyjovských zástěr bychom mohli sestavit celou vývojovou řadu od jednoduchých bílých nebo běločervených pruhů a větviček v rozích až k velmi složitým ornamentům stylizovaných květů, které pokrývají půl zástěry. Barevná ornamentální výšivka patří k poslednímu vývojovému stupni, odehrávajícím se částečně už mimo vlastní život kroje v 1. polovině 20. století. Kyjovské obojky jsou bohatě vyšívané. Tuto přeplněnost můžeme označit za znak lidového tvoření, stejně jako zálibu v pestré barvitosti sytých tónů. Největší láska k barvě žije právě na moravském Slovácku, kde lidové kroje přímo svítí barvami, zvláště červenou, která se projevuje i na sukních, nebojí se ani žluté a oranžové, ani jiných jasných tónů.
Na kyjovském kroji se projevila i lidová schopnost k přehánění a nebojácnost, smysl pro vyvrcholení. Krátké sukně nad vysokými holínkami vytvořily mimořádně nezvyklou siluetu se smyslem pro architekturu kroje, která je podtržena krátkými kordulemi s barvitou výzdobou a složitými rukávci. Pásková barevná krajka k modré zástěře se v 19. a 20. století přesouvala na Moravu z jiných oblastí, zejména z vamberecka a z ústecka, stejně jako „smrťová“ krajka k ležatému límečku.
Slovácko
Slovácko, dříve nazývané Moravské Slovensko, je významnou národopisnou oblastí na Moravě. Jazykově se řadí k oblastem s východomoravskými nářečími, jimiž se mluví také na Valašsku. Sousedními etnografickými oblastmi jsou vedle Valašska na severovýchodu, také Haná na severozápadu a slovenské Záhorí z jihovýchodu. Slovácko se vedle toho ještě dělí na několik podoblastí, které jsou specifické nejen krojem, ale i dalšími znaky lidové kultury. Obecně se dá říci, že v rovinných pomoravních oblastech je patrná souvztažnost s rolnickou kulturou a v oblastech horských s kulturou karpatskou.
Etnografická struktura
Slovácko je rozděleno na 7 etnografických podregionů, jež se v tomto případě rozlišují typem kroje. Vedle toho můžeme nalézt i rozdíly nářečové, architektonické a nebo hudební. Zmíněné oblasti názorně uvádíme od severovýchodu k jihozápadu:
Zálesí
Je přechodovou oblastí Slovácka s Valašskem, která se nachází v okolí lázeňských Luhačovic. Horská valašská kultura je patrná jak střídmostí krojů, tak i charakterem osídlení, kdy místo velkých obcí dominují kraji především menší vesničky a usedlosti.
Kopanice
Nejmenší podoblast soustředěná kolem Starého Hrozenkova je typická svou výraznou karpatskou kulturou. Kroj je zde přes svou stylovou prostotu velmi elegantní a bohatý na krásné ruční výšivky. Velmi osobitá je i lidová hudba, jež svým výrazem odkazuje k východním oblastem Evropy. Hlavní příležitostí pro reprezentaci místního folkloru jsou každoroční Kopaničářské slavnosti.
Horňácko
Významná etnografická oblast, která si dodnes zachovala různé druhy projevů lidové kultury. Z hlediska množství písní na počet vesnic je Horňácko opravdu výjimečným fenoménem. Písně se zde totiž počítají do tisíců. Nejen proto se Horňácko v minulosti stalo častým cílem hudebních skladatelů a umělců jakými byli Leoš Janáček či Vítězslav Novák, jenž se zde ostatně inspiroval k napsání známe Slovácké suity.
Reprezentaci horňáckého folkloru je možné spatřit každý rok na Horňáckých slavnostech ve Velké nad Veličkou, které se konají v krásném areálu tzv. Strážné hůrky.
Dolňácko
Nejrozsáhlejší slovácká etnografická podoblast se ještě dělí do čtyř částí podle městských center na: Dolňácko - Hradišťské, Strážnické, Kyjovské a Brodské.
Přirozeným centrem nejen Dolňácka, ale i celého Slovácka je Uherské Hradiště. To spolu s přilehlým Starým městem a Kunovicemi vytváří tzv. „slovácké trojměstí“, v němž se soustředí množství kulturních aktivit reprezentujících jihovýchodní Moravu. Uh. Hradiště je sídlem Slováckého divadla, Slovácké galerie, Uměleckoprůmyslové školy, agilních Městských kin a zejména Klubu kultury, jenž zastřešuje činnost takových souborů jakými jsou Hradišťan nebo Kunovjan.
V nedalekém Hluku se každým třetím rokem konají Dolňácké slavnosti. Opomenout nelze ani blízký Velehrad - duchovní centrum křesťanství na Moravě.
Strážnice je mekkou Slovácka - jakýmsi poutním místem všech folkloristů, kteří se zde každoročně scházejí na Mezinárodním folklorním festivalu. V nedalekém Kněždubu se narodil malíř Franta Uprka, jenž je právem nazýván „malířem Slovácka“ - jeho obrazy jsou důležitým pramenem etnografického bádání a dodnes uchvacují svou impresionistickou barevností.
Za zmínku stojí i obec Petrov, která sousedí s památkovým areálem barokních vinných sklepů zvaných „plže“. Z hlediska lidové architektury je významný i areál Muzea jihovýchodní Moravy, jenž ve zkratce představuje většinu archaických stavebních typů uplatňujících se na Slovácku až do začátku 20. století.
Kyjov je dalším důležitým místem. Město v jehož okolí je soustředěno množství folklorních aktivit, je hostitelem známého Slováckého roku, jenž se zde koná v čtyřletých intervalech. Kyjovsko je jakýmsi symbolem Slovácka, pročež hovoří i fakt, že kyjovský kroj je uznáván jako národní kroj České republiky. Významným centrem folklorních aktivit je i dvojobec Svatobořice - Mistřín, kde se každorožně koná folklorní festival.
Uherský Brod vévodí té části Dolňácka, o jejíž rozmanitosti hovoří množství krojových typů. Nedaleký Vlčnov je místem, v němž se každoročně koná známá Jízda králů a horské Strání obcí, která hostí dnes už tradiční Festival fašanku. Významným místem je i blízká Nivnice, jež je nejpravděpodobnějším rodištěm Jana Amose Komenského. Známým reprezentantem folklorních tradic je uherskobrodský soubor Olšava.
Dominantou kraje je Velká Javořina - nejvyšší vrchol Bílých Karpat, na jejíž loukách se každoročně konají Slavnosti bratrství Čechů a Slováků.
Podluží
Podluží je prosluněný vinorodý kraj, jehož symbolickou barvou je barva vína - červená. Výraz lidové kultury zde má ucelený charakter, jenž není typický ani tak rozmanitostí, jako spíše zdobností a výrazností místních krojů. Hlavními centry této podoblasti jsou Hodonín a Břeclav, významnou obcí jsou i Dolní Bojanovice. Podlužácké slavnosti se konají v obci Tvrdonice.
Hanácké Slovácko
Tato oblast je z hlediska národopisu spíše méně výraznou podoblastí Slovácka, která nemá přirozené městské centrum. Významnými sídly tu jsou především velké vinařské obce jako Čejkovice či Velké Pavlovice. Místem reprezentace zdejšího folkloru jsou slavnosti Kraj beze stínu, jež se konají v obci Krumvíř. Za zmínku stojí také obec Žarošice, v níž se každoročně koná křesťanská pouť s procesím, jež ve svém výrazu uchovává mnoho z odkazu barokní doby.
Charvátsko
Je nejmladší etnografickou oblastí situovanou do okolí Mikulova. Vpodstatě se jedná o nově osídlená území po původních německých obyvatelích odsunutých po druhé světové válce. Za svůj název oblast vděčí potomkům chorvatských přistěhovalců, kteří zde přicházeli v minulých staletích. Ostatně i charakterem krajiny s dominantou Pavlovských vrchů Charvátsko velmi připomíná oblasti jižní Evropy.
Svátky a slavnosti
Krásy stále oživované lidové kultury je možno spatřit především při slavnostních příležitostech, svátcích a lidových slavnostech. Ty se většinou opakují každý rok a jsou znaky cyklického chápání času, jež bylo vlastní archaickým zemědělským kulturám. Čtyři roční období začínají fašankem (masopustem), předjaří je charakterizováno pálením Mařeny, jaro se otvírá „šlahačkou“ (velikonoční pomlázkou) a vrcholí stavěním máje, na závěr léta se slaví dožínky, většinou na podzim tradiční hody (posvícení) a pro závěr roku je typické vánoční koledování. Vedle těchto oslav má každá z obcí i své specifické události jakými mohou být např. zdobné jízdy králů, „zarážání“ hory a vinobraní, košty slivovice či vín, trnkovaření a podobně. Prezentaci lidové kultury je možno spatřit také na národopisných slavnostech. Ty připravují především venkovské folklorní soubory, které se staly hlavními nositeli národopisných tradic. Mezi nejznámější akce patří Kopaničářské slavnosti (Starý Hrozenkov), Jízda Králů (Vlčnov), Dolňácké slavnosti (Hluk), Horňácké slavnosti (Velká nad Veličkou), Slovácký rok (Kyjov), Kraj beze stínu (Krumvíř), Podlužácké slavnosti (Tvrdonice) a další. Vrcholným setkáním všech folkloristů je tradiční Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici.
Píseň a hudba
Slovácko se svými písněmi řadí k oblastem vokálního písňového typu, jenž je charakteristický především pro folklor východní Evropy (pro srovnání: písně z Hané a Horácka řadíme již k typu západoevropskému - instrumentálnímu). Ve zkratce je vokální písňový typ útvarem, jehož vlastnosti významně ovlivňuje slovo, což je zjevné v těsnějším spojení textu s nápěvem. Vokální písňový typ je proti typu instrumentálnímu starobylejší. Menší vazba některých regionů na kulturu hudebních center totiž zpomalila průnik prvků umělé produkce do lidových písní, čímž zapříčinila uchování mnohých skladebných archaismů.
Základními znaky slovácké písně jsou složené a nepravidelné takty, kontrastní tempa a dokonce disonantní postupy. Typické je také používání pestré palety stupnic (od klasických dur-molových až k antickým). Písně jsou jak výbušné, tak lyrické i baladické. Je v nich patrné prudší střídání radostného citu a melancholie, což ocenila impresionismem a naturalismem ovlivněná skladatelská škola (viz Janáček).
Nejstarším stadiem hudebního výrazu na východní Moravě byla hudba pastevecká, jež byla typická především pro horské - karpatské oblasti. Pro ni je příznačné používání rozličných píšťal a grumlí (primitivní nástroj z pružného kovového péra, jenž se vkládá do úst). Z pastýřské hudby se vyvinula hudba gajdošská (dudácká), stále více doprovázená hrou na strunné nástroje (housličky, basa). Tak vznikla velmi rozšířená hudba hudecká, jež se uplatnila především v 18. a 19. století. O cimbálu v dnešním slova smyslu nebylo tehdy na Moravě ani vidu, ani slechu; jen místy se objevovaly primitivní přenosné cimbálky zavěšené kolem krku muzikantů. Počátek 20. století byl typický mohutným nástupem hudby dechové, která svou výraznou břeskností mnohde zcela potlačila hudbu smyčcovou. Její renesance však nastala v půli 20. století, kdy na Moravu pronikly moderní stolové cimbály z Maďarska. Tak se začal uplatňovat dnešní typ cimbálové muziky, kterou tvoří vedle samotného cimbálu také basa, housle, případně viola a klarinet.
Tanec
Taneční rozmanitost Slovácka je dnes patrná především v jeho severní části. Nejvíce dodnes živoucími tanci se může chlubit Dolňácko. Na Kyjovsku jsou to tzv. „kyjovské skočné“, na Strážnicku „strážnické danaje“, na Hradišťsku například „bílovské sedlcké“ či „hucké sedlcké zvané vykopávané“. Tanečně velmi bohaté je Brodsko, kde se tančí sedlcké korytňanské, straňanské, brodské, boršické, dolněmčanské atd. Zálesí má také svůj osobitý tanec a na Kopanicích se vedle sedlckých zachoval i specifický kopaničářský čardáš.
Horňácko je proslavené svými sedláckými, jež si svým temperamentem dodnes zachovaly velkou oblibu, o čemž svědčí stále vznikající nové nápěvy, jichž jsou dnes stovky.
Jižní část Slovácka je z velké míry zasvěcena především dechové hudbě, která často doprovází tzv. „podlužáckou vrtěnou“. Na Hanáckém Slovácku poté existuje tzv. „zavádka“.
Vedle těchto regionálních tanců se na lidových zábavách samozřejmě můžeme setkat s klasickými polkami, valčíky či čardáši.
Naproti tomu zcela specifickou záležitostí je tzv. „slovácký verbuňk“, což je mužský tanec, složený z předzpěvu a následného samostatného „cifrování“ tanečníků. Cifry jsou taneční variace doprovázející proměnlivé tempo muziky, jež zdánlivě nemají pevný řád, ale ve skutečnosti jsou vázány tanečními zvyklostmi jednotlivých slováckých podregionů.
Pro úplnost je nutno zmínit se také o společném tanci dívek, a to tzv. „karyčkách“, jež jsou vlastní především slovenskému folkloru. I děvčata si však potřebují „zařádit“, a proto se karyčky hojně tancují i při cimbálových besedách na jihovýchodě Moravy.
Petr Slinták z Dolního Němčí